Příběhy rozdávaní radosti

Ishanka a její 4letý syn žije 5 km od nejbližší vesnice. Muž jí zahynul na rakovinu, když bylo malému 5 měsíců. Vychovává jej tedy sama na samotě. Každý den chodí 7 km pešky přes les do továrny, kde pracuje. Máleho syna bere od narození s sebou. Je tam zvyklý. Vydrží tam sedět a čekat na svou mamku na jednom místě i 11 hodin. S tím, co si Ishanka vydělá, pokryje sotva základní potravu pro sebe a svého syna. Když jsme jí v lese objevili, zrovna se sprchovala pod přírodní sprchou (deštová voda nachytaná v igelitových pytlích). Byla námi dost zaskočená, ale zároveň hrozně štastná, že jí někdo vůbec navštívil. Běžela si vzít své nejlepší šaty, které jak říkala nikdy nenosí, aby jí vydržely. Tolik jí to slušelo.
Měla krásnou zahrádku, kde pěstovala zeleninu a také růže, které jí prý dělaly velkou radost, Jednu takovou radost a růži nám i věnovala...

A tak se i tenhle kruh radosti uzavřel....

Darována radost v podobě základních surovin včetně hygienických potřeb na 2 měsíce a taky několik foukacích fix, pastelek, bloků a samolepek, které vyvolaly potok slz, Slz radosti.

Chaminda jsme navštívili na doporučení vesničanů, kteří nás doprovázeli při návštěvě místních chudých rodin. Říkali: "Pojďte za námi, je to jen kousek." Bylo to tak minimálně 2 km do šíleného kopce. Cestu tam bych přirovnala k naší Milešovce vyšlápnuté v žabkách. Cestu zpět jako sáňkování zadkem po trávě, protože to bezpečně nešlo jinak sejít.

Chamind seděl na vrcholu kopce na plastové židli a nedůvěřivě si nás prohlížel. Nikdo neví, kolik mu je let. Ani on sám to nevěděl. Žije tam již řadu let. Žena i děti mu zemřely, nikoho nemá a je odkázán na dobrá srdce místních sousedů, kteří toho také moc nemají. Vlastní jen tuto židli, kterou, když prší, přesune pod strom. Jeho nedůvěra ihned odešla a změnila se v radost i slzy hnedle potom, co zjistil, že umíme pár frází sinhálsky. Nemohl tomu uvěřit, že bílí lidé hovoří, i když lámaně, jeho jazykem. Byl dojatý. Za darované jídlo plakal tak, že nemohl několik dlouhých chvil mluvit. Museli jsme mu však potraviny nechat u sousedů, protože Chamid neměl ani oheň, na kterém by si mohl například rýži uvařit:(

Darována radost v podobě základních surovin na 1 měsíc včetně léků, které jsme mu na doporučení jeho sousedů jeli koupit.

Bella a Bella jsou štěňata, o která jsme se přes měsíc společně ještě s dalšími srdečnými českými sousedy starali. Vypiplali jsme si je. Jsou celkem tři. Bela, Bela a Bela. Jen na fotkách se nám podařilo zachytit vždy jen dvě. Všem fenkám na Srí Lance říkáme Bella a všem pejskům Dingo. Lépe se v tom pak takto orientujeme:) A přoč vlastně že jsou to hrdinky tohoto příběhu? Jeden učitěl nám při učení karmy říkal, že nejhorší, co se ti může v příštím životě stát, je narodit se jako potulný srílanský pes. Je to tak. Bezmoc, utrpení, bolest, pohrdání a především krátký život. To je ve většině případů pravda. Naše štěňata měla sice maminky, ale ty byly chůďata zůbožené a slabé na to, aby vyživovaly své potomky. Krmili jsme tedy naše Belly každý den. Kdybyste viděli tu jejich radost, když nás na dálku ucítili a běželi nám naproti s ocásky kmitajícími ze strany na stranu.

Jedna Bella (ta bílá na fotce) byla přesto nemocná a slabá. Zaplatili jsme jí tedy přes neziskovou místní organizaci základní ošetření a pro všechny další odblešení a vakcinaci na vzteklinu.

Jestli se v tomto životě ještě potkáme bohužel nevíme. Jsme ale štastní za to, že s námi poznaly něhu, lásku a soucit. I kdyby to bylo jen jednou jedinkrát v jejich krátkém životě, stálo to za to.

Darována radost v podobě psího krmiva a veterinárního ošetření neziskovou organizací pomáhající srílanským psům Srí Lanka Care.