Příběhy rozdávaní radosti

Ishanka a její 4 letý syn žije 5 km od nejbližší vesnice. Můž jí zahynul na rakovinu, když bylo malému 5 měsíců. Vychovává jej tedy sama v samotě. Každý den chodí 7 km pešky přes les do továrny, kde pracuje. Máleho syna bere od narození s sebou. Je tam zvyklý. Vydrží tam sedět a čekat na svou mamku na jednom místě i 11 h. S tím co si Ishanka vydělá, pokryje sotva základní potravu pro sebe a svého syna. Když jsme jí v lese objevili, zrovna se sprchovala pod přírodní sprchou (deštová voda nachytaná v igelitových pytlích). Byla námi dost zaskočená, ale zároveň hrozně štastná, že jí někdo vůbec navštívil. Běžela si vzít své nejlepší šaty, které jak říkala nikdy nenosí, aby jí vydrželi. Tolik jí to slušelo.
Měla krásnou zahrádku, kde pěstovala zeleninu a také růže, které jí prý dělaly velkou radost, Jednu takovou radost a růži, nám i věnovala...

A tak se i tenhle kruh radosti uzavřel....

Darována radost v podobě základních surovin včetně hygieniských potřeb na 2 měsíce a taky několik foukacích fix, pastelek, bloků a samolepek, které vyvolaly potok slz, slz radosti.

Chaminda jsme navštívili na doporučení vesničanů, kteří nás doprovázeli při návštěvě místních chudých rodin. Říkali: "pojďte za námi, je to jen kousek". Bylo to tak minimálně 2 km do šíleného kopce. Cestu tam bych přirovnala k naší Milešovce vyšlápnuté v žabkách. Cestu zpět jako sáňkování zadkem po trávě, protože to bezpečně nešlo jinak sejít.

Chamind seděl na vrcholu kopce na plastové  židli a nedůvěřivě si nás prohlížel. Nikdo neví kolik mu je, ani on sám to nevěděl. Žije tam již řadu let. Děti i žena mu zemřeli, nikoho nemá a je odkázán na dobrá srdce místních sousedů, kteří toho také moc nemají. Vlastní jen tuto židli, kterou když prší, přesune pod strom. Jeho nedůvěra ihned odešla a změnila se v radost i slzy hnedle potom, co zjistil, že umíme pár frází sinhálsky. Nemohl tomu uvěřit, že bílí lidé hovoří, i když lámaně,  jeho jazykem. Byl dojatý. Za darované jídlo plakal tak, že nemohl několik dlouhých chvil mluvit. Museli jsme mu však potraviny nechat u sousedů, protože Chamid neměl ani oheň, na kterém by si mohl například rýži uvařit-:(

Darována radost v podobě základních surovin na 1 měsíc včetně léků, které jsme mu na doporučení jeho sousedů jeli koupit.

Bela a Bela jsou štěňata, o které jsme se přes měsíc společně ještě s dalšími srdečnými českými sousedy starali. Vypiplali jsme si je. Jsou celkem tři. Bela, Bela a Bela. Jen na fotkách se nám podařilo zachytit vždy jen dvě. Všem fenkám na Srí Lance říkáme Belly a všem pejskům Dinga. Lépe se v tom pak takto orientujeme:) A přoč vlastně, že jsou to hrdinky tohoto příběhu? Jeden učitěl nám při učení karmy říkal, že nejhorší, co se ti může v příštím životě stát, je se narodit jako potulný srílanský pes. Je to tak. Bezmoc, utrpení, bolest, pohrdání a především krátký život. To je ve většině případů pravda. Naše štěňata měli sice maminky, ale byly chůďata zůbožené a slabé na to, aby vyživovali své potomky. Krmili jsme tedy naše Belly každý den. Kdybyste viděli tu jejich radost, když nás na dálku ucítili  a běželi nám naproti s ocásky kmitajícími ze strany na stranu.

Jedna Bela (ta bílá na fotce) byla přesto nemocná a slabá. Zaplatili jsme jí tedy přes neziskovou místní organizaci základní ošetření a pro všechny další  odblešení a vakcinaci na vzteklinu.

Jestli se v tomto životě ještě potkáme, bohužel nevíme. Jsme ale štastní za to, že s námi poznali něhu, lásku a soucit. I kdyby to bylo jen jednou jedinkrát v jejich krátkém životě, stálo to za to.

Darována radost v podobě psího krmiva a veterinární ošetření neziskovou organizací pomáhající srílanským psům Srí Lanka Care.