Chaminda jsme navštívili na doporučení vesničanů, kteří nás doprovázeli při návštěvě místních chudých rodin. Říkali: "Pojďte za námi, je to jen kousek." Bylo to tak minimálně 2 km do šíleného kopce. Cestu tam bych přirovnala k naší Milešovce vyšlápnuté v žabkách. Cestu zpět jako sáňkování zadkem po trávě, protože to bezpečně nešlo jinak sejít.
Chamind seděl na vrcholu kopce na plastové židli a nedůvěřivě si nás prohlížel. Nikdo neví, kolik mu je let. Ani on sám to nevěděl. Žije tam již řadu let. Žena i děti mu zemřely, nikoho nemá a je odkázán na dobrá srdce místních sousedů, kteří toho také moc nemají. Vlastní jen tuto židli, kterou, když prší, přesune pod strom. Jeho nedůvěra ihned odešla a změnila se v radost i slzy hnedle potom, co zjistil, že umíme pár frází sinhálsky. Nemohl tomu uvěřit, že bílí lidé hovoří, i když lámaně, jeho jazykem. Byl dojatý. Za darované jídlo plakal tak, že nemohl několik dlouhých chvil mluvit. Museli jsme mu však potraviny nechat u sousedů, protože Chamid neměl ani oheň, na kterém by si mohl například rýži uvařit.
Darována radost v podobě základních surovin na 1 měsíc včetně léků, které jsme mu na doporučení jeho sousedů jeli koupit.
Každá naše fotka má svůj příběh a svého hlavního hrdinu. Pojď s námi rozdávat radost i ty, ať jich tu nejsou jen stovky, ale tisíce a společně tak můžeme založit sad.
Radost je totiž jediný dar na světě, u které platí to, že čím více jí rozdáš, tím více se ti vrátí.
CK Santóša